Prosinec 2007

staří lidé a co nechápu

15. prosince 2007 v 4:11 blog & misc
Celých třicet korun! Taková suma nás čeká za návštěvu lékaře. Lidé, kterým slouží čekárna u doktora jako kolbiště nejnovějších drbů, musí být zdrceni. Skutečně s nimi soucítím. Já jsem u lékaře, který by měl smlouvu s pojišťovnami, nebyla nějakých osm let, tak mě - přiznávám - celá hysterie kolem reformy zdravotnictví dobře baví.
Jestli je to dobrá nebo špatná změna, to nevím. Ale jelikož v Česku jsme rekordmani v nemocnosti i v plýtvání léky (vyhodí se jedna třetina), pochybuji, že by pár razantnějších kroků mohlo někomu uškodit. Ostatně, jestli je pravda, že průměrný český důchodce bere pravidelně devět (!!!) různých léků, jeví se mi pochopitelnější i ta zdejší nadstandardní nemocnost. Taková zátěž medikamenty by položila kde koho.
Zdravotnictví však nijak zvlášť nerozumím - a narozdíl od samozvaných expertů to jsem ochotna přiznat - tedy jsem původně nechtěla to tohoto problému rejpat. Impuls mi však poskytlo několik nedávných bulvárních televizních pořadů, v němž jsem (opět) měla tu čest spatřit údajně sociálně slabé starší spoluobčany, kterak si stěžují na zázračné výrobky typu "štít proti elektronickému smogu" či "kyslíkovač", za něž na dnes již proslavených zájezdech zaplatili i více než deset tisíc korun a "ono to nefunguje"...
Je to vůbec ta stejná skupina lidí, co považuje třicet ká za "finanční zátěž"?

vize

15. prosince 2007 v 3:52 blog & misc
Řečeno s klasikem, nevím už, kterým: s ničím nenakládá člověk tak benevolentně jako s hranicí stáří. Je to pravda a pozoruji to na sobě. Když jsem si v patnácti malovala své světlé zítřky, byl v nich můj současný věk už spojen s poměrně jasnou vizí - finišující studium, dobrá práce na částečný úvazek a založení rodiny.
Jenže dnes jsem si všemi těmi body daleko nejistější než tehdy. Bojím se, jasně si určit cestu, protože se vnitřně často měním a mění se i moje preference. Pak bych, rozhodla-li bych se být zásadová, musela snášet ortel, který jsem nad sebou sama vyřkla a proti němuž se bytostně vzpírám. A dnes už vím, že taková forma sebeobětování je cenná, jen pokud ji člověk provádí pro někoho. Obětovat se sama pro sebe... z toho by se stala nepříjemná, leč velmi typická, tečka za mými životními osudy...