Únor 2008

Svaz dospělých bloggerů?

17. února 2008 v 20:07 média
Příležitostně se chodím porozhlédnout do sekce "nových článků" na blog.cz. Zda tam nenajdu něco normálního. Málokdy se zadaří. Holčiček, které od sebe navzájem kopírují obrázečky a textíčky, je prostě příliš. Pokud tedy jsi, milý čtenáři, dospělá a inteligentní osoba mající blog, ozvi se. Pomalu propadám - ve vztahu k blogování - silné skepsi. Tak ať nejsem ímou.

upozorňuji vkusné...

17. února 2008 v 14:41 umění
Chtěla bych upozornit všechny, kterým zůstala alespoň špetka vkusu v těle, na fakt, že televizní stanice Jetix se nejspíš rozhodla celé své vysilání zaplácat příšernostmi typu Yin! Yang! Yo!, tudíž možná mají poslední příležitost seznámit se s vynikajícím švédským seriálem Tři kamarádi a Jerry, který na Jetix dosud přežívá. Doporučuji nahrát si ho na DVD, podle mě bude mít zakrátko cenu zlata. Mimochodem - pokud ho někdo máte na discích v nějaké slušné kvalitě, úpravě a formátu, ráda koupím - ty moje jsou dost zprasené. Pokud jste se s ním doposud nesetkali, mrkněte na úvodní znělku nebo na jeden z dílů.
Jestli se vám to nelíbí, tak jste to nepochopili.

Komu se to dostane do rukou...

12. února 2008 v 13:42 umění

Antologie Komu se to dostane do rukou se mi nedostala do rukou náhodně. Staroamerické kulturní prostředí pro mě má už dlouho jistou přitažlivost - zdá se mi být romantičtější, než umění prošpikované exotičnem a pseudoexotičnem, a pro svůj ryzí charakter je pro mě zajímavější než jinak bohatší a vyspělejší evropská kultura ze stejného období. Snad je to tím, že jména jako Poe nebo Lovecraft jsou pro mě významnější než Byron či Defoe.
Komu se to dostane do rukou je souborem strašidelných povídek - s tím specifikem, které zmiňuje obálka knihy - že totiž "smyslem fantastických příběhů nebylo jen tak pro nic za nic nahánět hrůzu, jejich smyslem bylo varovat, vychovávat a kárat, upozorňovat na zrádné stránky vnitřního světa člověka".
Kniha disponuje zajímavou sestavou - ta je výjimečná už svým gender-složením (čtrnáct mužů, šest žen). Najdeme zde jména více i méně známá. Pokud to mohu posoudit, jejich výběr reflektuje popularitu každého z nich v době, v níž jejich texty vycházely (často pouze časopisecky) - s tím, že na některé se postupem času zapomnělo, na některé nikoliv.
Pokud jde o charakter povídek - jsou to převážně klasické duchařiny. Bez krve a krkolomných twistů. Ne všechny vykazují nadpřirozené prvky. Zvláštní je, že nejčastější uplatňované schéma duchařských povídek vypadá přibližně následovně: jedna či více racionálně uvažujících osob je konfrontováno s nadpřirozenem. Reakcí je nedůvěřivost následovaná houževnatým pokusem o vysvětlení, to vše zakončeno neúspěchem, kdy je uznána existence nadpřirozena, ale na racionalitě hlavních hrdinů to do budoucna nic nezmění. Kompletní seznam povídek včetně seznamu autorů viz zde.
Stylovost obálky i jednotlivých stran je podpořena linoryty Michala Cihláře. Ty se mi v podstatě nelíbí - mám v souvislosti s tímto typem ilustrací jisté komplexy ze základní školy. Nicméně musím uznat, že do knihy perfektně sednou.
Jedné povídce bych se chtěla věnovat zvlášť. Žlutá tapeta (zde v angličtině) z pera nesmírně kontroverzní - a k mému podivu opět populární - Charlotte Perkins Gilman. Povídka představuje (snad autobiografickou) špičku mezi texty inspirovanými psychickými poruchami. Jak jsou mi názory její autorky vzdálené, tak je mi Žlutá tapeta blízká. Pokud patříte mezi nás, umělce, kteří byli alespoň jednou proti vlastní vůli u psychiatra, jistě vás také osloví.
Komu se to dostane do rukou představuje klasiku - v nejlepším smyslu toho slova. Není zaprášená a lze ji dobře strávit. Jako většina fantasy literatury, chutná i tento výbor nejlépe s alkoholem.

líou! lííou!

10. února 2008 v 8:09 umění
Tak jsem si včera doplnila vzdělání a dokoukala Letce a Úplné zatmění. Potvrdilo se, čeho jsem se obávala. Už vím, kdo je nejlepší herec doby, do které jsem se narodila. Je to tenhle.
Velká škoda, že nejsem na slaďouše.
Fotka ukradena z thecinemasource.com.

doznání

8. února 2008 v 5:56 blog & misc
Musím se k něčemu přiznat. Nikdy jsem neochutnala absinth. Třetí oko umělcovo. I v Draculovi se o něm píše.
Jsem zelená panna.
Bolí to poprvý?

Bizita Q - nepředstavitelně odporná pěknost

8. února 2008 v 2:47 umění
Text níže, tím spíše recenzovaný film, není vhodný pro nedospělé a citlivé jedince.
V první řadě se musím přiznat - tak trochu se bojím Asiatů. Mimo jiné si s nimi spojuji i určitou lhostejnou krutost. Asi jen předsudky, nicméně Takashi Miike (mj. autor snímků Itchi the Killer nebo Zmeškaný hovor) je mnoha aspekty svého sedm let starého filmu potvrdil. Aby je následně zase zpochybnil. Jo, blábolím.
V první fázi Bizita Q je položeno několik otázek. Tou první je: Už jsi to někdy dělala se svým tátou? Odpovědi se nám nedostane. Místo slov přijdou na řadu činy. Film začíná poměrně podivným incestním sexem mezi mužem středního věku a jeho dcerou prostitutkou. Muž je hotový během několika vteřin a okamžitě ho přepadá postorgastický pocit viny - Tohle není správné. Co tady vlastně dělám? Bude to naše malé tajemství... Dcera si z toho nic nedělá. Jen mu vynadá do rychlíků. Je to humorné, nebo hrůzostrašné?
Tenhle podivín má kromě dcery doma ještě manželku a syna ve školních letech. Druhý jmenovaný mlátí první jmenovanou. Koupila´s mi špatnou značku zubního kartáčku. Proč jedou v televizi ty reklamy? Pseudohumanisté by tvrdili, že za to tenhle výlupek nenese vinu. Šikanují ho totiž jeho spolužáci. Napadne vás: a kdo ubližuje jim? Zdá se, že se díváme na špičku ledovce.
Do života rodiny vstoupí podivný anděl. Vyhublý metrosexuál v kožených kalhotách. Nevíme, kdo to je. Ani členové rodiny to nevědí. A nepídí se po tom. Tenhle člověk jim změní život. Ty´s nám přišel zničit domov, že? Děkuji ti.
Otec rodiny natáčí dokument o mladých Japoncích. Je přitom znásilněn. To ale není důležité. Matka, stejně jako dcera, šlape, aby si vydělala na drogy tlumící bolest z jejích zranění. To také není důležité. Ve filmu se v jeho závěrečné fázi objeví celá řada mrtvol. V jedné z nich se hlavě rodiny zasekne penis. O tohle ale v podstatě také nejde. O co tedy jde?
Miike natočil nesmírně divný snímek o vnitřně rozpadlé rodině plné krutosti. Zvlášť perverzně působí zejména nejrůznější detaily. Chlapec zmlátí matku plácačkou na koberce, kterou vzápětí uschová do speciální skříně. Vedle ní leží krabice od bot Reebok. Nebo - v dívčině pokoji, který opustila, když se rozhodla jít "pracovat", zůstali plyšáci a růžový snowboard.
Miike vymyslel způsob, jak rodinu opět spojit. Nejde ani tak o "odražení se ode dna". Každý z jejích členů jen musí něco pochopit. Musí se vymanit ze své pozice, najít pro sebe nové místo v rodině i ve světě, a uvědomit si úchylná pravidla, podle nichž život funguje. Nakonec obě děti skončí zpět u matčiných bradavek a otec analyzuje svůj problém s předčasnou ejakulací. Celkem mě to dojalo. Vážně.

Le Pacte des loups

7. února 2008 v 12:30 umění
Hrozně nerada shazuji filmové projekty, které stály hromadu peněz. Vždyť i investoři jsou živé bytosti a potřebují štěstí, lásku a zisk.
Francouzi by měli importovat do své hrdé země dobré scénáře. Už tradičně tvoří nejslabší stránku jejich kinematografických pokusů a zdá se mi, že v posledních letech oslovuje francouzský filmový mainstream jen zcela nenáročné diváky. Což je více než škoda - je to ostuda.
Bratrstvo vlků představuje v dnešní pseudohororové kategorii skutečné monstrum. Jednak má stopáž 142 minut, a jednak byl zřejmě natáčen stylem "každý si něco vybere". Akce, romantika, sex, exotika, incest, vraždy, pomsty, spiklenectví, twisty. Tomu odpovídá i žánrové zařazení filmu. Je totiž žánrově nezařaditelný.
Dějových linií najdeme ve filmu několik. Tou hlavní je legenda o bestii terorizující francouzský kraj Gévaudan. Mezi jinými se po ní vydávají pátrat i rytíř Gregoir, jakýsi prototyp dobového playboye, a jeho přítel, indián Mani. Tento vztah dá vzniknout celé řadě protirasistických hlášek, takže divákovi bude snědý jinoch ještě nesympatičtější, než si zaslouží. Mimochodem - Mani ovládá kung-fu, domluví se se stromy a vlky a navíc je vlastníkem obřího přirození.
Povšimni si, milý čtenáři, obrázku, který jsem právě vložila. Ano, Bratrstvo vlků má silně kýčovitý náboj. Což pouze neutrálně konstatuji - sama nemám na roli kýče v umění úplně vyhraněný názor.
Ve filmu se vyskytuje Monica Bellucci, takže se lze těšit na postelové scény. Žel, tvůrci vkládají souložícím do úst filosofické dialogy... No prostě - fraška.
Monica sama několikrát úspěšně využije svých předností...
za velmi povedenou považuji zejména tuhle snovou scénku...
bohužel tyto pěknosti jsou vyvážené několika dementními výstřelky typu: ňadro se mění na zasněžený kopec.
Jednoznačně musím zmínit řadu povedených, výrazně romantických scén, které ve svém oboru vynikají nejen kompozicí, ale i - nikdy bych nevěřila, že si něčeho takového všimnu - úžasným nasvícením.
Romanticko-historický charakter tohoto "hororu" potvrzuje i zvolená hudba a převážně vhodně přestylizované kulisy.
Tvůrci se - a možná, že to bylo záměrné - nevyhnuli velkému množství klišé. Čím vyšší post ve státní správě, tím větší trouba na něm, nejkrásnější dívky mají ty nejpřísnější matky a muži na mši se dělí do dvou skupin - na ty podřimující a na ty, co mají osvícenské kecy. Čech si těchhle detailů dost možná ani nepovšimne.
P. S.: Příjemné překvapení: vzbouřená lůza je zde prezentována jako vzbouřená lůza a tedy nikoliv jako "výraz všelidového odboje" či "největší propagátor svobody". Od Francouzů to překvapuje a těší. Naoplátku sem nevložím obrázek bestie. (Není o co stát.)

deja vu by Aja

7. února 2008 v 11:44 umění
Pohlaďte holčinu se špunty v uších po hlavě a možná dostanete roli padoucha v příštím Ajově snímku. Náhoda, nedostatek nápadů nebo autorský rukopis? :-)
The Hills Have Eyes
Haute tension

Sobotkova rebelie skončila. Trapně.

6. února 2008 v 2:02 blog & misc
Dlouho jsem se tak nezasmála.
Pokud čtete denní tisk, jistě vám neuniklo, že Bohuslav Sobotka před několika dny demonstrativně nezaplatil poplatek u lékaře. Nic proti tomu, pan ex-ministr si ve svém životě moc rebelství asi neužil.
Vtipné vyústění přišlo vzápětí. Anonymní Brňan v nemocnici za Sobotkovo ošetření třicetikorunovou částku zaplatil. Podle MF Dnes to komentoval slovy: "Mám ho rád a nemohl jsem se dívat, jak se nechal svést od pana Ratha k nepravostem."
Takové legrace takhle v zimě! :-)
Zdroj obrázku: zpravy24.pantax.cz.

Vidocq

3. února 2008 v 21:57 umění
Revoluční Paříž. Krásná, krutá a perverzní. Schyluje se k zásadnímu francouzskému konfliktu mezi elitou a lůzou. A někdo zavraždí nejvýznamnějšího výrobce zbraní, s jehož smrtí se prudce snižuje šance králových věrných na vítězství. Vyšetřováním je pověřen soukromý detektiv Vidocq v podání Gerarda Depardieu. Ten je zavražděn tajemným fantomem Paříže - zrůdou se skleněnou maskou - která možná za dřívějšími událostmi stojí spíše než revolucionáři.
Tak jsem ti, milý čtenáři, naznačila děj, abych mohla vzápětí říct, že o ten vlastně vůbec nejde. Pitof natočil nádherné vizuální orgie, jejichž nepříliš chytrý leitmotiv v podobě legendy o muži se skleněnou tváří (Alchymista) tvoří jen jakousi berličku, aby bylo možné toto dílo označit za film. Možná proto je jeho konstrukce poněkud primitivní a v důsledku toho chvílemi připomíná variaci na pohádku o Slepičce a kohoutkovi (když mi nevěříš, běž za tímhle... když to chceš vědět, naštiv tuhle).
Fantom Paříže, jak název čeští hyperaktivisté přeložili, je silně 3D podívaná, jejíž tvůrci šikovně využili mnohé z vymožeností moderní filmografie. Věřím, že herci měli pokuty za každé opakování scény, které zavinili. Technické stránce filmu naprosto nerozumím, ale na první pohled je jasné, že tady bylo natáčeno na drahý materiál. A ne jeden. Snímek je chvílemi drsný a přepálený, jako sterilní dokument, a chvílemi měkký a malebný jako obrázek.
Hlavní problém filmu je v jeho dvou hlavních postavách - Vidocqovi a Alchymistovi. Alchymista je chvílemi dosti digitální. Překvapivě to mně, konzervě, nevadilo. I to jeho zrcadlo v obličeji, v němž se zračí tváře jeho umírajících obětí, se celkem vydařilo. Potíž jsem našla jinde. Pominu-li identitu Alchymisty - která je po většinu filmu tajná a jejíž odhalení představuje vyvrcholení celého příběhu (mimochodem - pěkně trapné), neměl to scénárista úplně rozhodnuté, ani pokud jde o jeho schopnosti. Chvíli neporazitelný, ovládající magii a takřka éterický, vzápětí prohrává v normální boxovačce.
Čímž se dostávám k Vidocqovi. Gerard Depardieu je charismatický a nadaný chlapík - o tom bych si ani nedovolila pochybovat. Jenže už je to pán v letech a nejspíš se má docela dobře. Zkrátka - do superakčních scén s prvky kung-fu bych ho raději neobsazovala. Všechny tyto akce jsou velmi výrazně sestříhány, aby se zabránilo nějakému plynulejšímu záběru, a rovněž je tvůrci podkreslili akční hudbou, nicméně trapnost některých scén se odstranit nepodařilo. Depardieu vypadá nejlépe, když sedí za stolem, buduje ve svém obličeji zamyšlený výraz a v koutku úst se mu pohupuje doutník. Mimochodem - i takového se ho ve filmu dočkáme.
Zvláštní kapitolou je kamera a kompozice jednotlivých scén. V podstatě všechny vypadají skvěle a nesmírně stylově. Od galerie hodných krajinek po detaily tváří studijního charakteru.
Vedle postav scénu vždy významně dotváří prostředí - neopomíná se role stropu, stěny, ni podlahy.
Jelikož film natáčeli Francouzi a navíc je zasazen do dekadentního kontextu, v každé minutě se nám dostane slušné várky perverze a implicitního i explicitního erotična. Za zvlášť obdivuhodný považuji jeden z pařížský bordelů, s nímž nás snímek seznámí, a který sám o sobě připomíná spíš dílo umělcovo, než špinavý pajzl (jak si já, osoba neznalá, představuji většinu dnešních nevěstinců).
Fantom Paříže je pro mě velkolepou vizuální masturbací, kterou doporučuji, máte-li dojem, že se vašim očí dostává nedostatku estetiky ve všech jejích podobách.

hororový postřeh

3. února 2008 v 21:39 umění
V hororových filmech mě už delší dobu baví jeden typ scén. Lze jej popsat jako: divák ví, hrdina netuší. Pro ilustraci přikládám dva dobře známé příklady.
Dlouho jsem přemýšlela, what the hell je na tom tak příjemně mrazivého. Dneska jsem na to přišla. Negativní postava scény se tím stává skutečná - je vyloučena možnost, že byl hlavní hrdina na drogách, psychický nemocný, nebo si rád vymýšlí. A to se mi zdá jako moc milý bonus pro diváka hororu, který je znechucený neustálými twisty, po nichž nezůstane ve filmu kámen na kameni, a který neobjektivním záběrům očima některé z postav prostě nevěří. Jen houšť.