nic

9. dubna 2009 v 15:59 |  blog & misc
I psát o tom se mi hnusí.

Jak jsem si jen mohla myslet, že něco bude zapomenuto. Jak mě jen mohlo napadnout, že vyslaná energie se nevrátí. Vrací se. A je jí lhostejné, že jsem teď slabá a nebudu jí moct čelit statečně a hrdě. Jsem jako zvíře - škemrám o chvilku oddechu i když vím, že každá taková chvíle je jen nádechem před další hrůzou. Strach paralyzuje. Je tou největší metlou všeho krásného na humanitě.

Hluboký stres představuje otevřenou bránu k vlastním kořenům. Mami, tati, chci být zase malá a vaše a v bezpečí. Rozhodla jsem se teď ještě neumřít - ale jen proto, abych vám nezpůsobila podobnou bolest, jakou teď zažívám. Dobře ji znám, hovoříme spolu. Vždy mi vysvětlí, proč přichází. Spravedlivá a krutá, bolestně bolestná, má rudou barvu. Nikdy se mi nevysmívá, jen vykonává svou povinnost. Práce jako každá jiná. Někdy se mě ptá, zda chápu, co se mi děje a jak jsem to všechno zasela. Chápu.

Život je krásný a má své zákonitosti. Láska za lásku, bolest za bolest. Já vím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama